Přednáška se ptá, zda a za jakých podmínek by roboti mohli získat morální status. Tvrdí, že odpověď úzce souvisí s tím, jak přistupujeme k mimolidským zvířatům. Analýza kontrastuje dvě zdánlivě nesouměřitelné kategorie: sexboty a krávy v mléčném průmyslu. Obě skupiny jsou lidmi konstruovány či vykořisťovány, aby sloužily k uspokojování jejich potřeb – emočních, tělesných i ekonomických. Zatímco sexboti jsou navrženi k permanentní sexuální dostupnosti, krávy jsou systematicky oplodňovány a manipulovány k produkci mléka. Jeden z klíčových rozdílů spočívá v tom, že sexboti svým designem připomínají lidi, což uživatelům usnadňuje navazovat s nimi „romantické“ či „přátelské“ vztahy a posiluje iluzi, že patří do morální komunity. Tento efekt podporuje tzv. relational approach, který odvozuje morální status z našich vztahů a interakcí. Příspěvek ukazuje, proč je tento přístup zavádějící a potenciálně nebezpečný, a zdůrazňuje, že rozhodující je schopnost cítit a trpět – a tu roboti (zatím) postrádají.

O spravedlnosti se těžko rozhoduje nestranně, když víme, jaké místo ve světě zaujímáme. Snadno pak považujeme za „spravedlivé“ to, co vyhovuje právě nám. Jaká morální pravidla bychom ale přijali, kdybychom předem nevěděli, kým se narodíme – jaké budeme mít pohlaví, barvu kůže, nebo dokonce druhovou příslušnost? Přednáška srozumitelně představuje myšlenkový experiment, který filosofové používají k hledání férových pravidel pro všechny. Vychází z kontraktualistické etiky, podle níž jsou spravedlivé takové principy, na nichž by se dokázali shodnout všichni, kdyby se nacházeli v ideální situaci rovnosti a nevědomosti. Na konkrétních a snadno představitelných příkladech ukazuje, jak nám tento způsob uvažování pomáhá odhalovat nespravedlnosti, které běžně přehlížíme, a jak může proměnit náš pohled nejen na vztahy mezi lidmi, ale i na to, jak zacházíme s ostatními zvířaty.

Systémy umělé inteligence (AI) mají přímé negativní dopady na zvířata – od intenzifikace průmyslových chovů přes ohrožení volně žijících živočichů autonomní mobilitou. Nepřímo pak jazykové modely a systémy počítačového vidění reprodukují a normalizují speciesistické stereotypy, čímž upevňují společenskou toleranci k vykořisťování zvířat. Tyto jevy nejsou jen dílčí technické problémy, ale symptom hlubšího antropocentrismu etiky AI. Přednáška ukazuje, že AI lze využít i pozitivně: jako katalyzátor hlubší etické transformace, který nám může pomoci přehodnotit, koho zahrnujeme do morální komunity a komu přiřazujeme morální význam. Propojením etiky zvířat a etiky technologií lze nejen odhalit slepá místa současných etických rámců, ale také ukázat, jak mohou technologické systémy přispět k eticky inkluzivnější budoucnosti.

Příspěvek ukazuje, že kontraktualismus ve své kantovské podobě může nabídnout spravedlivou a přesvědčivou odpověď na klimatickou krizi. Zaměřuje se na dvě ze skupin, které se nemohou aktivně podílet na rozhodování o jejím řešení, a přesto s ní úzce souvisejí: zvířata využívaná v živočišném průmyslu a budoucí generace lidí. Tvrdím, že kontraktualistická etika poskytuje silné důvody pro jejich zahrnutí do morálních úvah. V případě zvířat poukazuji nejen na etický problém jejich vykořisťování, ale i na neudržitelnost živočišného průmyslu jako jednoho z klíčových faktorů klimatické změny. U budoucích generací argumentuji, že racionální aktéři by přijali taková pravidla, která zajistí spravedlivé uspořádání a obyvatelnou planetu i pro ty, kteří přijdou po nich. Tím se příspěvek opět vrací k otázce, zda lze živočišný průmysl ospravedlnit – nejen tváří v tvář utrpení zvířat, ale i s ohledem na jeho klimatické dopady.

Přednáška se zabývá otázkou, na základě čeho přiznáváme bytostem morální status a proč by měl náležet také mimolidským zvířatům. Vychází z kritiky racionality jako tradičního kritéria a ukazuje, že pokud chceme do morální komunity zahrnout všechny lidské bytosti bez ohledu na jejich rozumové schopnosti, musíme hledat obecnější kritérium. Jako takové představuje sentienci – schopnost cítit a vnímat – a srovnává tři významné přístupy k etice zvířat: preferenční utilitarismus Petera Singera, přirozenoprávní teorii Toma Regana a kontraktualismus vycházející z myšlenkového experimentu Johna Rawlse. Ukazuje, jak se tyto teorie liší v chápání rovnosti, práv a našich povinností vůči lidem i ostatním zvířatům a k jakým závěrům vedou v konkrétních otázkách, jako je živočišný průmysl nebo pokusy na zvířatech. Závěrečná část rozvíjí Rawlsův závoj nevědomosti o neznalost vlastní druhové příslušnosti a klade otázku, jaké principy bychom považovali za spravedlivé, kdybychom předem nevěděli, zda se narodíme jako člověk, nebo jiné zvíře.

Přednáška se věnuje nejčastějším argumentům používaným proti veganství a zkoumá, zda obstojí z hlediska logiky, etiky a dostupných vědeckých poznatků. Postupně rozebírá námitky založené například na lidské evoluci a racionalitě, údajné schopnosti rostlin cítit bolest, chování predátorů nebo úhynech zvířat při sklizni plodin. Vedle poznatků z oblasti výživy, zemědělství nebo dopadů živočišné výroby představuje také filosofické nástroje, pomocí nichž lze tyto argumenty posuzovat – například argument marginálními případy, princip rovného zvažování zájmů nebo princip dvojího účinku. Zvláštní pozornost věnuje sentienci jako vlastnosti, která je z hlediska našeho zacházení s ostatními bytostmi morálně relevantnější než inteligence, druhová příslušnost nebo pouhý biologický život. Cílem přednášky není pouze nabídnout stručné odpovědi použitelné v debatách, ale ukázat obecnější chyby a nekonzistence, na nichž řada námitek proti veganství stojí.

Živočišný průmysl je nejen environmentální a zdravotní otázkou, ale především hlubokou etickou výzvou, která zasahuje do kulturních, náboženských i politických debat o legitimních formách obživy. Zatímco tradiční obhajoby tohoto průmyslu často čerpají z náboženských věrouk, kulturních zvyklostí nebo ekonomických zájmů, tento příspěvek otevírá otázku spravedlnosti – konkrétně, zda lze existenci průmyslového chovu zvířat obhájit z hlediska morálních principů, na nichž by se všichni navzájem shodli, kdyby se nacházeli v ideální situaci rovnosti a nevědomosti. Vychází z kontraktualistického rámce inspirovaného Johnem Rawlsem a jeho metodou původního stavu se závojem nevědomosti, který nás při hledání principů spravedlnosti nutí přehlížet vlastní náboženskou či kulturní identitu, stejně jako všechny nezasloužené vlastnosti, které máme. Argumentuje, že druhová příslušnost je stejně náhodná a nezasloužená jako zděděný socio-ekonomický status, pohlaví nebo barva kůže, a na tomto základě zkoumá, jaké principy bychom ve vztahu k živočišnému průmyslu přijali, kdybychom neznali svou vlastní druhovou identitu. Tento přístup umožňuje kriticky přehodnotit nejen intenzivní velkochovy, ale i dlouhodobě zakořeněné kulturní a náboženské představy týkající se chovu a zabíjení zvířat obecně. Cílem je ukázat, že otázka legitimity živočišného průmyslu není jen záležitostí tradice, náboženství nebo ekonomických zájmů, ale hlubokou morální výzvou, která nás staví před rozhodnutí o spravedlivém uspořádání vztahů mezi lidmi a ostatními cítícími bytostmi.